Chopicalqui – ten menší bráška Huascaranu

Chopicalqui – ten menší bráška Huascaranu nás totálně poblouznil. Na vlastní oči jsme ho poprvé viděli v roce 2014. Už tehdy nás magicky přitahoval a my zatoužili stanout na jeho vrcholu. Jenže tato ledová potvora se s námi moc kamarádit nechce. Tehdy nenechala na sebe ani sáhnout. Napadla velká spousta sněhu, trhliny byly zasněžené, hrozily pády lavin. Dokonce jsme se poprvé v životě rozhodli využít k výstupu místní horské vůdce. Tento způsob lezení normálně nepraktikujeme. Snažíme se vrcholu dosáhnout sami. Jenže touha stanout na Chopicalqui byla větší. I tady jsme ale narazili. Do takových podmínek prý místňáci nepůjdou. Stáhli jsme tedy ocas mezi nohy a dál si nechali o Chopicalqui jen zdát.
O čtyři roky později znovu koukáme v Huarazu na Huascarán.  A zase náš pohled toužebně sjíždí kousek vedle něj.  „Dovol nám to, Chopicalqui, prosím“, přejeme si v duchu….

  

Nevado Ishinca

Sice bychom se na Chopicalqui nejraději vrhnuli hned, jenže hora musí počkat. Nejsme na ni ještě dostatečně připraveni. Napřed musíme jít makat jinam. Aklimatizace je sviňa, když ji podceníš, tak to v lepším případě řádně pocítíš a v tom horším dostaneš řádně za uši.
Takže hurá na Ishincu. Batohy sbalíme na šest dní a nezapomeneme na dostatečné zásoby koky – ta prý pomáhá k lepší aklimatizaci a už si to valíme do prvního postupového tábora. Batoh je těžký jak potvora a navíc jsme se z rodné Hané rovnou ocitli v nadmořské výšce kolem tři sedm – tři osm. Je teprve krátce po poledni, není kam spěchat. Aklimatizaci neurychlíme a tak vymýšlíme, co roupama dělat. Nedostatek kyslíku (nebo nadbytek koky) nám zatemňuje mozek a my zkoušíme, jestli umíme krávu nebo létajícího ptáka.
Druhý den už dojdeme do skutečného základního tábora (4400 m). Jde nám to jak po másle a počasí se drží, s výškou nijak zvlášť problémy nemáme, takže můžeme vyrazit ráno zase výš. Naším cílem je výškový tábor na úpatí ledovce. Jsou mezi námi i tací, kteří se nechtěli tahat se stanem. Spoléhali na to, že se ubytují na chatě. Jenže – chata je zavřená a nikde nikdo. Nezbývá, než aby jako praví tvrďáci strávili noc pod širákem. K tomu jim nad hlavou svítí milióny hvězd.
Konečně nastává náš vrcholný aklimatizační den D, neboli vrcholový den a zdá se, že i počasí budeme mít vrcholové. Mačky se zakusují do ledovce, proplétáme se mezi trhlinami, procházíme sérakovým bludištěm a krok za krokem se blížíme k vrcholu. Závěrečný výšvih je jen třešničkou na dortu.  A je to tady – stojíme na vršku. Cordillery nám přejí – máme dokonalé výhledy a dokonalé počasí, takže si můžeme dovolit traverz severozápadního – jihozápadního hřebene (obtížnost PD, led 45 stupňů).
Aklimatizace se zdařila, takže hurá zpět do Huarázu, kde dáme pár dní oraz a konečně můžeme vyrazit za našim snem.

Chopicalqui

Když nás auto vysadí v zatáčce číslo …..a my si hodíme na záda batohy, připadáme si, jako bychom dostali malou hračku. Celí nedočkaví ee Zdeňourem nervózně poposedáváme u silnice a čekáme, než ostatní dojí svačinku. Většinou to bývá naopak.
Batoh je těžký, máme s sebou kompletní ledovcovou výbavu a trochu jídla navíc pro případ, kdyby bylo třeba s výstupem z jakéhokoliv důvodu počkat. Nevadí nám to. Naše touha je fakt obrovská a to až tak, že Zdenka zázračně přestává bolet koleno, kde má prasklý meniskus. Nebo že by za to mohl ten aulin, co si předtím vzal? A já skoro stačím i ostatním. Většinou mi všichni zmizí po pár minutách chůze někde v dáli a já je vidím až večer v cíli. Tentokrát mám skupinu pořád relativně na dostřel. Možná mé rychlejší tempo než obvykle nezpůsobuje nedočkavost, ale fakt, že první tábor je hodně blízko a já nemusím tolik šetřit síly. Čert to vem. Je jedno, jaké důvody způsobily, že se nám jde oběma dobře. Hlavně, že už jsme tady.
Na travnaté louce, kterou protíná potok, si stavíme naše stany. Stráž nad námi drží samotný Huascarán. Každou chvíli se připomene, že je tady. Kdybychom na to náhodou chtěli zapomenout, tak s patřičným rachotem shodí nějakou tu lavinku nebo serak. Tohle hřmění se fakt nedá přeslechnout.

Je to sice dál, za to horší cesta

Ráno už dávno stojíme na moréně a dole pod námi vidíme ostatní, jak se teprve kulí ze stanu ven. Cesta do prvního výškového tábora je děsnej vopruz. Přelézání obrovských šutrů, ve kterých se cesta co chvíli ztrácí, fakt není můj koníček. A když se konečně přes tento příšerný úsek dostaneme, čeká nás další lahůdka. Původní výstupová trasa se zřítila, takže se stoupá náhradní cestou. A jakže se to říká? Je to sice dál, za to horší cesta. Tak přesně tohle platí o nestabilní suti, kterou se škrábeme nahoru.
Cesto potkáme asi desetičlennou skupinu lezců, kteří jsou na sestupu. Říkají nám, že se dostali maximálně do šesti tisíc. Prý je nahoře velká spousta sněhu. Radost nám tato informace neudělá, ale nechceme jí věřit.
Poslední část, kdy se konečně dostaneme na něco pevného, má konečně normální charakter. Stoupá se po úbočí kopce nad slušnou propastí, ale chodník je docela pevný.
C1 ale leží na krásném místě. Výhledy na protější Huanydoy nemají chybu.  Náš cíl máme při neokoukatelném západu slunce také jako na dlani. A je to dokonce i voda. Není sice hned v táboře, musí se pro ni sejít, a jak jinak než opět hnusnou nestabilní sutí, o nějakých 100 výškových metrů níž. Důležité ale je, že tu je.
Ráno se probouzíme do ne úplně krásného ráno. Nahoře je mlha, chodník na moréně je ale vidět, tak se rozhodneme pro výstup. Naše skupina se dělí. Jedna kočena má bohužel zdravotní potíže a druhá o to, stanout na vrcholu příliš nestojí. Takže se holky sbalí a jdou dolů. Zůstaneme pro další postup jen čtyři. Na ledovci se navážeme na lano a společně stoupáme do výškového tábora. Jeden úsek je trochu prudší, tak si pomůžeme cepínem, jinak je cesta plus minus daná. Kličkujeme mezi trhlinami, až narazíme na místo, kde jsou vidět upravené plošiny od předchozí výpravy. Nepohrdneme předpřipravenou plošinou.

Bohužel, tato nádherná ledová mrcha nám stále odolává… třeba na nás bude jednou vlídnější a pustí nás na svůj vrchol a my tak nebudeme jen mistry v aklimatizaci. Bereme ji tak poctivě, že na aklimatizačním vrcholu máme většinou krásně, slunečno, dokonalé výhledy a bezvětří. Hlavní vrchol akce nám pak ukáže přesně obrácenou tvář.
Winston Churchill: “Úspěch je schopnost pokračovat od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.

Ze stejného soudku

30 dní v Peru a Bolívii – část 1

26.10.2020
Jak to vše začalo Korona, korona, korona. Všude na nás křičí korona. Těžké časy pro cestovatele. Lety zrušené, hranice uzavřené...můžete cestovat tak prstem po mapě a plánovat,...

Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu – část 1.

3.2.2019
“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!” Ale aby bylo...